Pokud pominu hubnutí např. metodami, jako je liposukce, pak se v obou případech dostaneme ke stejným krokům – úprava jídelníčku (tady jsou možnosti doslova nekonečné, můžete ubírat sacharidy, přidávat bílkoviny, nejíst po páté večer, začít užívat vlákninu po lžičkách, dělit stravu na kytičky a zvířátka atd.), zlepšení pitného režimu a celkově režimu jídla a samozřejmě pohyb. V některých případech tyto kroky stačí, aby si člověk uvědomil, kde dělá chybu, a většinou tento nově nastavený řád po nějakou dobu vydrží a výsledky se dostaví.

S čím se ale většina těch, kteří chtějí hubnout nebo kteří pomáhají zhubnout jiným, nezabývá, je psychika. Bohužel ale je to právě psychika, která hraje v procesu hubnutí velmi důležitou roli.

Zkoušeli jste někdy hubnout a změnili jste to, o čem jsem psala výše? Pak víte, že po pár dnech odhodlání a pevné vůle to začíná nějak drhnout a objevují se první kacířské myšlenky typu „tělo si řekne, co potřebuje, a já mám teď fakt hroznou chuť na čokoládu, tak to asi potřebuju hořčík, nebo mám hypoglykemii…“. Ne, že by to nemohla být pravda.

Když ale víme, že centrum hladu a sytosti máme v mozku, konkrétně v hypotalamu, a když si uvědomíte, že ze stejného místa je kontrolována i naše tepová frekvence, sexuální aktivita nebo naše emoce, pak je nám hned jasné, proč krátce po hádce s přítelem pokukujeme právě po čokoládě. Emoce ovlivňují nejen to, jestli se ve stresu potíme, zčervenáme nebo se nám roztřesou kolena, ale rozhodují i o tom, co a v jakém množství jíme.

Jídlo vyvolané emocemi – tzv. psychogenní přejídání, je spojováno s poruchami příjmu potravy, konkrétně s bulimií. To už je ale závažné, rozvinuté stádium, které není cílem tohoto článku. S jídlem a pocitem nasycení je spojena řada emocí, pocit strachu i jistoty. Je to stejné, jako když jsme byli malí a byli jsme smutní. Pak přišla maminka nebo babička a řekla, že všechno bude fajn a že nám udělá něco dobrého k jídlu. Děti jsou jako plastelína a všechno, co se kolem nich děje, zvláště pokud se to opakuje, se do jejich (našeho) povědomí vtiskne. A tak nás naši blízcí, byť v dobré víře, naučili jednoduchou věc: když ti je špatně, když tě něco trápí, dej si něco dobrého a bude ti líp. Máte také takovou babičku, která pokaždé, když přijdete na návštěvu, tak běží do kuchyně, aby Vám něco dobrého připravila? A zkuste takové babičce říct, že nemáte hlad! Vždyť to jsou vaše oblíbené koláče, zapečené brambory nebo ty báječné čokoládové bonbony, které pro Vás schovává! Možná je to jinak a Vám babička nabídne zapečenou brokolici nebo ovesnou kaši. Pak si to považujte, protože to není příliš obvyklé. To ale neznamená, že bychom na „koláčkovou“ babičku měli vyhlásit návštěvní embargo. Vůbec ne, jen jsem chtěla vyjádřit to, jak naše hluboce zakořeněné vzorce myšlení ovlivňují naši chuť k jídlu. Nejde vlastně o chuť k jídlu, jde o neschopnost objektivně zhodnotit, zda máme opravdu hlad. Jen si to někdy vyzkoušejte – jdete do kuchyně, otvíráte lednici – a než si namažete rohlík máslem, tak se zamyslete – mám opravdu hlad? Není to jen chuť na něco? Jsem si jistá tím, že v 80 % případů hlad mít nebudete (to ale platí v případě, že jste přečetli, pochopili a do praxe převedli předchozí články o zdravém hubnutí – nemyslete si, že po celodenním hladovění se bude jednat o vzpomínky z dětství).

Dovolím si uvést příklad takových „chutí na něco“ z článku MUDr. Igora Bukovského, který píše skvělé knihy o zdravém hubnutí (Návod na přežití pro ženu, muže, dítě aj.):

Pokud máte chuť na … Pravděpodobně cítíte …
… tuhé potraviny (maso), tvrdé a křupavé potraviny … hněv
… cukr a sladkosti … depresívní stavy
… měkké a sladké potraviny (např. zmrzlina) … úzkost
… slané potraviny … stres, přetažení
… objemné jídla (těstoviny, buchty) … samotu, sexuální frustraci
… cokoliv a všechno … žárlivost
Upravené podle M. F. Roizen a M. C. Oz: You on a Diet, Free Press, 2006

Přála bych si, abyste své tělo vnímali jako svého nejlepšího přítele (žádného takového už mít nebudete), nebojujte s ním, nezlobte se na ně a mějte je rádi.

Své děti, partnery, psi nebo kočky milujete, i když nejsou přesně „podle katalogu“, i když vás zlobí nebo pajdají na jednu nohu. Tak proč se tak zlobíte na své tělo? Ono se chová tak, jak se to naučilo od nás.

Je nesmyslné trápit své tělo v posilovně nebo se stresovat kvůli jídla v době, kdy máte problémy v práci nebo v soukromém životě. Zapomeňte na to, že problémy zmizí, pokud zmizí nadbytečná kila. Tak to nefunguje, spíše naopak. Dalším stresem se tělo dostává do ještě větší zátěže a ještě usilovněji volá po starých příjemných vzpomínkách, které mu jídlo navozuje. Můžete argumentovat tím, že někdo ve stresu hubne. Samozřejmě to je pravda, někdo opravdu ve stresu přestává pociťovat chuť k jídlu. Po určité době, když se stres zmírní, se ale takový člověk vrací zpátky k jídlu i ke své původní váze. Uvědomte si, že tuk je výborný izolant a z toho zcela jiného, „neodborného“, pohledu chrání náš vnitřní svět před vším, co ho může zvenku ohrozit. Obézní lidé jsou nešťastní a osamělí, a je velmi obtížně se k nim dostat.

Přeji vám všechno dobré do nového roku 2015, zdraví a štěstí, lásku a pohodu. A abyste si nemysleli, že zůstane jen u teorie, nabízím těm, kteří mé články dočetli až sem a kteří chtějí zdravě hubnout, připojit se k mému novému klientovi, který se rozhodl pro totéž. Souhlasil s tím, že se bude o své pocity, úspěchy i prohry při hubnutí dělit s návštěvníky webu Svět homeopatie.