V literatuře se uvádí, že intolerancí lepku – celiakií – trpí asi 3 % populace. Myslím si, že číslo bude o trochu vyšší, ale určitě ne tak moc, aby se z pečiva stal strašák. Celiakie je nevyléčitelná, je to onemocnění na celý život. Vzniknout může kdykoli během života (není to pouze vrozená choroba – dostat ji můžete i v dospělosti). Dodržování bezlepkové diety je u celiakie naprosto nevyhnutelné.

Ale co my ostatní, kteří celiakii nemáme, a přesto cítíme, že nám pečivo „nedělá dobře“? Že se po něm cítíme nafouknutí, „zalepení“, trápí nás zahlenění nebo kožní potíže? V těchto případech se většinou jedná o alergii – krátkodobé nebo i delší dobu trvající potíže s trávením pečiva a potravin obsahujících lepek. Podle mých zkušeností trpí touto formou alergií podstatně více lidí – z těch, kteří přicházejí za mnou, je to určitě více než 50 %. Problémy jsou to naštěstí vratné. Pokud tedy dodržíme dietu s vyloučením lepku, dojde ke zlepšení a my pak budeme moci pečivo jíst v rozumné míře bez problémů.

Poslední dobou mám stále silnější pocit, že za potížemi s pečivem není výhradně lepek, ale také způsob, jakým je daná obilovina – nejčastěji pšenice – zpracována. Tady se musím zastavit u špaldy. Je to stará odrůda pšenice a píše se o ní leccos i to, že obsahuje lepku méně. To ale není pravda, bohužel. Špaldová mouka je stejně „lepková“ jako mouka pšeničná. Má ale jiné benefity. Prodává se většinou jako celozrnná. To znamená, že obsahuje klíček, a proto i enzymy, které pomáhají lepek trávit. Obsahuje více prospěšné vlákniny a o hodně více minerálních látek než mouka bílá, vymílaná (i když bude bio). Špaldová zrna jsou také odolnější proti působení chemických látek, a tak jsou „čistější“ než ta u běžné pšenice. A o bio špaldové mouce to platí dvojnásob.

Teď se, konečně, dostávám k „jádru pudla“ – k tomu, proč nám (možná) běžné pečivo vadí. Když pominu všechna aditiva a „éčka“, je to způsobem přípravy. Dříve totiž chléb kynul díky žitnému kvásku. Dnes je to droždí. Kvásek je živý organismus, který obsahuje řadu mikroorganismů. Ty nám pomáhají sacharidy a bílkoviny z mouky trávit. Droždí tyto mikroorganismy neobsahuje (kromě jediné kvasinky). Jiná je i doba, po kterou se nechává průmyslově zpracované pečivo kynout.

Mám zkušenost, že lidem nevadí obyčejný pšenično-žitný kváskový chléb, ale stejný chléb s droždím jim vadí – i když je pečený doma bez všech průmyslově přidávaných „zlepšujících látek“. Pokud tedy máte „tak trochu možná problémy s pečivem“, kupujte chléb kváskový. Najděte si malé pekárny, které takový chléb pečou (velké na to nemají čas). Nebo si vypěstujte svůj kvásek. Můžete si ho i pořídit od někoho jiného. Kváskové chleby mají navíc vyšší podíl žitné mouky a ta je opravdu méně lepková než mouka pšeničná (o více jak polovinu).

Není to tedy jen o vstupních surovinách, ale i o čase, který chlebu věnujeme. Ale to neplatí jen o chlebu, viďte?

Poznámka pod čarou: Pokud neznáte mé předchozí články, tak vězte, že pečivem nemyslím různé rohlíky, buchty, koláče, koblížky, šátečky, plundry, bulky, kaiserky a další nejrůznější vícezrnné „nádhery“. Ty do zdravého jídelníčku nepatří.