Já mám chvilky, kdy si tuto skutečnost velmi silně uvědomuji. Vždy mě toto prozření zarazí, vlastně mě to úplně vyděsí. Co to zase, Jani, děláš, už v tom zase lítáš!! Dělám několik věcí najednou, abych všechno stihla, ale ve výsledku žádný čas neušetřím. Dokonce zjistím, že to, co jsem dělala, není důkladně udělané a nemám z výsledku radost.

Ano, ta slova BÝT TADY A TEĎ, jak dobře je znám, kolikrát si je připomínám. Jak jednoduché se to zdá být a jak složité někdy je držet se této jednoduché věty. Ty myšlenky se jako na pružince stále vrací a zavalují nám náš mozek.

Zároveň si uvědomuji, že to takhle nechci. Mám to ve vědomí a to znamená, že s tím můžu pracovat. První krok je základem pro vykročení po nové cestě. A jak to mám ve vědomí, přichází ke mně pomocné ručičky. Ozve se kamarádka, že pořádá krátký kurz Lesní mysl. Jak báječně to zní, lesní mysl, tam musím být! Jdeme procházkou po lese a děláme občas krátká, tříminutová cvičení. Tato cvičení směřují naši pozornost na přítomnost, být tady a teď. Tak například jen tak stojíme se zavřenýma očima a posloucháme okolní zvuky. Jakmile se oslabí jeden smysl (zrak – zavřením očí), tak se zbystří jiný – uši. Kolik nádherných zvuků les má. V hlavě mi bliká světýlko, že to všechno vím a znám, je to přece tak jasné a jednoduché, tak proč na to zapomínám a nedělám to častěji?

Další cvičení je opravdu krásné – tvoříme hromádku z klacíků. Každý klacík představuje jednu situaci, kdy jsme ten den někomu udělali radost. Ze začátku docela těžké, pátrám v paměti a snažím se najít velké věci. Nenacházím, ale naštěstí si uvědomím, že radost není velká, nebo malá, ta prostě je. Takže skládám klacíky za rozdané úsměvy, nachystanou snídani, pusu na cestu do školy apod. Jak mám z toho radost, kolik radosti jsem ten den rozdala, moje hromádka roste. Po cvičení si povídáme. Kdo si dal klacíky za radost pro sebe? Aha, zase jsem na sebe zapomněla. Vždyť je to tak jasné, když někomu udělám radost, dělám ji i sobě, jen si to uvědomit a život se zdá najednou veselejší a jednodušší.

Poslední cvičení – najít nějakou kytičku, strom, keř… cokoliv a vyjádřit mu svůj obdiv. Skláním se nad nádherně rozkvetlou dymnivkou a slova krásy a obdivu se jen hrnou. Jak nádherný pocit to je sklonit se před něčím tak krásným, jak velkou pokoru cítím a kolik detailů můžu zblízka vidět. Kdybych se nesklonila, tak si toho nevšimnu. Následuje fáze, kdy necháme námi vybranou kytku na oplátku promlouvat směrem k nám. Ach, to je neskutečné, kolik se toho dozvím, když pustím hlavu a nechám dymnivku promlouvat.

Odcházím z lesa neskutečně oblažená a slibuji si, že tato kraťoučká cvičení budu dělat častěji. Vždyť to nemusí být ani v lese, můžeme promlouvat s pampeliškou, která vyrůstá z chodníku, nebo se stromem, co roste u našeho domu, a hromádky z klacíků můžeme skládat klidně i doma, můžeme si je i kreslit, když nejsou po ruce klacíky. Jde hlavně o to, mít to ve vědomí. Ale když jsme v přírodě, jsou tato cvičeníčka mnohem silnější.

A pokud opravdu cítíte, že v tom zase lítáte jak hadr na holi, nic nestíháte a máte plnou hlavu myšlenek a úkolů, které čekají na splnění, a ráno nemůžete dospat, abyste všechno stihli, tak je tady výborné homeopatikum Argentum nitricum.