Urychlovač částic, tak paní Andree říkají doma. Akční žena, která měla všechno vždy hotové o pět minut dříve, než bylo potřeba, a která se vlastně roky nezastavila. Až do dne, kdy si při jízdě na lyžích natrhla vazy. „Jediným ventilem mého každodenního stresu byl třikrát týdně nebo i každý den pohyb, to bylo to nejjednodušší, co jsem pro sebe mohla udělat,“ myslela si před pěti lety Andrea. Úraz kolene ji ale donutil se zastavit na všech úrovních bytí – rodina, práce, ona sama. Do té doby neměla žádný úraz a byla to pro ni naprosto nová a neznámá věc. „Dostala jsem se pod tlak, že se musím strašně rychle vrátit do původní Andrey, která všechno zvládala a dělala s předstihem,“ vzpomíná.

Komplikace při operaci a výčitky svědomí

Ani diagnóza zranění vazu ji ale nedonutila, aby poslechla doktora a dodržela jeho rady. A tak si způsobila ještě i zánět kyčle. Najednou se zdálo, že koleno je banalita, protože kyčel jí v pohybu omezovala ještě více. „To mě dostalo do úplné paralýzy a já jsem z celého okolí měla pocit, že moje problémy považují za banální, že podobné operace mnozí už absolvovali a za tři týdny byli v pořádku, a já nejsem.“

I když se za to styděla, cítila, že se opravdu hroutí. Kvůli nezodpovědnosti, jež vedla k onemocnění kyčle, se musel odsunout termín operace kolene a tím i termín, kdy bude zase v pořádku, což považovala za svůj jediný cíl. „Najednou jsem já, která měla pocit, že vydrží všechno, plakala na svým osudem, ale zároveň jsem si říkala, že se mi vlastně nic neděje, že lidi končívají na vozíku a já nezvládám obyčejné koleno,“ popisuje, jak si sama na sebe začala vytvářet tlak, že všechno musí ustát.

„Chodila jsem do práce o berlích, plakala v garážích, že nemůžu najít auto, ale jinak jsem se tvářila, že je všechno v pořádku, koleno se spraví a já budu úplně v pohodě,“ vzpomíná.

Operace kolene nakonec byla dokonce snazší, než se myslelo, ale čím byla Andrea blíž k uzdravení, tím byla paradoxně depresivnější. „Stačilo, když se mě někdo normálně zeptal, proč mám berle, a já se hned musela otočit, protože jsem se rozplakala.“ První signály, které ji měly varovat, a fakt, že není normální se běžně hroutit, ale vůbec nevnímala. Rehabilitace a léčba proběhly v pořádku a Andrea stále hrála hru, že se nic neděje, že se může vrátit k pohybu a že už bude všechno v pořádku.

První panická ataka

Jak se ale ukázalo, nebylo. Blížil se dlouho plánovaný výlet do Skotska na svatbu manželova syna, na kterou se moc těšila. Všechno bylo naplánované a měla jasný cíl: přijít bez berlí jako dokonalá krásná paní. Jenže se to nepovedlo, odklad operace způsobil, že do Skotska musela odletět s berlemi. Ve svých očích prostě nesplnila plán.

Následky psychického tlaku posledních měsíců se projevily, když mělo letadlo vzlétnout. Najednou měla pocit, že má infarkt, že ve vzduchu zemře a že se letadlo musí okamžitě vrátit. Zachránil ji manžel, který podobný záchvat paniky sám jednou zažil a věděl, co se děje. „Nemohla jsem dýchat, zpotila jsem se, byla to šílená zkušenost, ještě že tam seděl můj manžel, mluvil na mě a donutil mě, abych nemyslela jen na své problémy.“

Let byl hrozný, a i když se normálně v letadle nebojí, celý pobyt ve Skotsku neměla myšlenky na nic jiného, než jaký bude ten zpáteční. Nakonec ho nějak zvládla. Tím to ale neskončilo. Asi po týdnu zastavila ve svém autě provoz v tunelu Blanka. „Zastavila jsem na kraji a nemohla dál. V tunelu se ozvalo, ať nebráním provozu, že musím odjet. Já jsem se ale bála, že to nedokážu, a zároveň jsem věděla, že v tom tunelu prostě nesmím zůstat, tak jsem sedla do auta, vyjela ven, vylezla z auta a snažila se zhluboka dýchat,“ popisuje dobu, kdy už věděla, že má problém, ale nevěděla, co s tím.

Pravidelné ataky vyřešil Sédatif PC

Záchvaty paniky měla pak jednou až dvakrát týdně, přestala jezdit tunelem, přestala chodit do kina. Její problémy se totiž zjevně transformovaly do určité fobie ze stísněných prostor. „Šla jsem na motokáry se synem, byl tam tunel a já se musela vrátit. Nedošla jsem tam. Uvědomila jsem si, že mi panická ataka řídí život, že nemůžu dělat, co chci, jezdit, kam chci, a podobně.“

Andree také došlo, že i když si myslela, že se své psychice věnuje, nedělala to nikdy jinak než pohybem. „Zdravě žiju, dobře jím, nepiju a nekouřím. Myslela jsem si, že zvládnu hodně, zvládla jsem stavy na ARO, kde jsem dělala sestru, což je pro silné povahy, a pak mě zničil jeden pád na lyžích.“

Když začala uvažovat o tom, jak své potíže řešit, ihned odmítla psychofarmaka. Jedním z důvodů bylo i to, že měla strach, aby nepřibrala. „Mluvila jsem o svých problémech i s kamarády, kteří znají homeopatii, a tak jsem si nakonec koupila homeopatikum Sédatif PC, protože jsem měla pocit, že už mi nic jiného nezbyde,“ mluví o svém lehce skeptickém pocitu.

Homeopatika ale zabrala poměrně rychle už po 14 dnech. „A já najednou zjistila, že už zase jezdím Blankou a nezažívám ani náběh paniky,“ uzavírá s tím, že kdyby jí někdo před pěti lety řekl, jak s ní zamává banální problém a že ho nakonec vyléčí homeopatie, smála by se. „Dneska se směju těm, co říkají, že musí brát neurol, aby zvládli stresy všedního dne,“ uzavírá s tím, že podzim je období, kdy se s léku vrací, protože cítí, že si tím i nahrazuje chybějící pobyt venku.