Miminko se vyvíjí v matčině děloze. Je to ohraničený prostor, který mu dává pocit bezpečí. Když se chce rozpínat, narazí na měkkou, avšak velmi pevnou a neustupující hranici. Po porodu děti balíme do pevné zavinovačky nebo utahujeme do šátku, ve kterém se zklidní. Jaké hranice, měkké a pevné, jim ale dáváme v okamžiku, kdy se do šátku nebo do zavinovačky už nevejdou?

Měkce a pevně

Pocit bezpečí je jednou ze základních lidských potřeb. Její naplnění je základem pro zdravý vývoj jedince. Nastavení hranic je v tomto případě velmi důležité. Velice však záleží, jakým způsobem to děláme. Je-li to „měkce a pevně“, jak jsme zvyklí z prenatálního života, většinou se s omezením smíříme a přidá nám důvěry v toho, kdo hranici chrání. Děje-li se tomu naopak tvrdě s popíráním lidské důstojnosti, pak v nás toto jednání vyvolává odpor a nevoli. K použití správného způsobu komunikace nám pomůže, když si uvědomíme, jaká slova bychom volili, kdyby před námi místo dítěte stál dospělý, kterého máme v úctě.

S dospělými obvykle jednáme s větším nadhledem než s dětmi. Představme si, že je u nás na návštěvě kolega z práce. Omylem zvrhne hrneček s čajem. Většina z nás to ihned setře se slovy: „Nic se nestalo,“ a dokonce se přitom i usměje. Jak jinak ale reagujeme, když se tatáž nehoda stane dítěti: „Co to zase děláš? Neumíš dávat pozor? Kdo to má po vás pořád uklízet? Mazej od stolu!“ Naše rozmrzelost ve vztahu k dětem je mimo jiné způsobena tím, že za ně neseme důsledky jejich chování. Přestože větší díl odpovědnosti zůstane na nás, je dobré děti zapojit do nápravy situace, kterou způsobily. I poměrně malé dítě dokáže např. utřít rozlitý čaj, odnést ušpiněné prádlo atd. A co je napravení chyby jiného než měkké a pevné nastavení hranic!

Těžší situace je v okamžiku, kdy by mohlo jít o zdraví nebo život dítěte (např. na silnici, u otevřeného okna atd.). Tady je dobré si v klidu promluvit o tom, co by se mohlo stát, proč je důležité, aby se problematickému chování vyhnulo. Pokud nerespektuje náš zákaz, je nutné využít fyzické převahy a dítě např. chytit. Je to opět „měkká“ varianta tvrdého a ponižujícího fyzického trestu. Ostatně i oblíbené nošení dětí v šátku není nic jiného než „měkké“ omezení.

Pozor na rozpínání!

Asi každý však známe situace, kdy naše trpělivost končí. Kontakt dítěte s tím, že i my máme své osobní meze a někde musí skončit jeho rozpínání, považuji za velice užitečný. „Udělat scénu“, dát průchod pocitům, které se v nás nastřádaly, je pak zcela na místě. Pokud se za takových okolností stane, že přestřelíme hranice zase my, je dobré se po zklidnění dítěti omluvit: „Promiň, že jsem na tebe tak křičela, ale už jsem nevěděla, jak ti jinak vysvětlit, že s tím máš přestat.“ Omlouváme se ale jen za to, co jsme udělali špatně, nezpochybňujeme nutnost zastavit jednání dítěte, které naši reakci vyvolalo. Pokud s těmito „scénami“ šetříme, často pak stačí jen situaci připomenout, a další výbuch ani není nutný.

V nastavování hranic je důležitá souhra všech jejích „strážců“. Pokud maminka něco zakáže, a tatínek nebo babička to povolí, hranice se rozpadá. Děti tápou a zoufale se snaží ji nalézt, někdy až za cenu ohrožení vlastního života. Pověstné zlobení a nezvladatelnost pak není ničím jiným než nevědomou snahou dítěte o to, aby se dospělí shodli, že takhle ne.

Dlouhodobé a opakované konflikty s nastavováním hranic jsou náročná záležitost. K jejich zmírnění nám napomůže nejlépe konstituční homeopatie, která „opraví“ všechny zúčastněné a jejich patologické chování. V souvislosti s pocitem ponížení však nemohu nezmínit osvědčený homeopatický lék Staphysagria v ředění 15 C, lze ho užívat i několikrát denně. Tak hodně štěstí, milí strážci!