Lucie, jaké bylo vaše vůbec první setkání s homeopatií? V čem vás okouzlila, dostala, přesvědčila?

To tady budeme týden… (smích) Psal se rok 2007, byla jsem na mateřské s naším nejmladším synem a z domova pracovala pro Nadační fond Klausových. Že existuje homeopatie, jsem neměla ani tušení, natož, že existuje skupina lékařů-homeopatů, kteří se chystají založit Homeopatickou lékařskou asociaci (HLA). Shodou náhod mě oslovili s nabídkou, jestli bych nechtěla pomoci s organizační stránkou věci, třeba jen jeden den v týdnu. Po pravdě řečeno jsem zrovna nejásala. Zdravotnictví mě nezajímalo (smích) a o homeopatii jsem nevěděla vůbec nic. Doslova nepopsaný list. Ale nakonec jsem nabídku přijala s tím, že můžu pracovat z domova, kvůli malému, kterému bylo tenkrát půl roku. Netušila jsem, jak moc mi to změní život.

Nezajímala jste se ani o zdravotnictví, ani o možnosti různých „alternativních“ směrů, přitom máte poměrně velkou rodinu. Jak jste se léčili doma, když se něco událo?

Naštěstí jsme nikdy nepotřebovali nic zásadního řešit, sem tam antibiotika, ale lékaře jsme nikterak nevyhledávali. A přiznám se, že dokonce ještě tři roky po založení HLA jsem o léčení homeopatií nic moc nevěděla. Ke své práci pro lékaře-homeopaty jsem tyto informace nepotřebovala. Fungovala jsem jako manažerka, která organizačně řeší věci, jimž zase naopak vůbec nerozumí lékaři. Krásně jsme se doplňovali.

K homeopatii z praktického hlediska jsem se dostala až právě díky nejmladšímu synovi. Ve 3,5 letech nastoupil do školky a začal mít velké problémy v souvislosti s tzv. imunitním tréninkem organismu, což je jednoduše řečeno „promořování“ dětí běžnými nemocemi přirozenou cestou, v kolektivu, aby se staly odolnějšími. Chudák měl velké bolesti uší, opakované záněty. Dostal od klasické lékařky jedna antibiotika, pak v rychle za sebou další, sledovala jsem to s velkou nevolí. A v tu chvíli mě napadlo – vždyť mám kolem sebe spoustu lékařů-homeopatů, třeba na to homeopatie něco má! Díky tomu jsem objevila lék Corallium rubrum na zadní rýmu a kupu dalších homeopatických léků. Najednou byl syn bez obtíží. Fungovalo to, bylo to jako zázrak! Nerozuměla jsem tomu proč, ale postupně jsem se začala všechno učit. A zkoušet na sobě: Argentum nitricum, Nux vomicu, kterou mám mimochodem moc ráda dodneška, je moje oblíbená.

Vaše homeopatická cesta začala.

Ano. Doma mám plné šuplíky homeopatik. Všechno jsem si musela zažít a prožít. Učila jsem se krok po kroku. Když u dětí nebo v rodině něco zdravotního hrozilo, nebo se už dokonce objevilo – což u dětí vznikne raz dva, tak jsem hned zasáhla homeopaticky. Manžel měl kupříkladu potíže s patní ostruhou, tenkrát jsme právě zakládali Svět homeopatie, a právě v tu dobu mi MUDr. Eva Kettmannová, která od začátku držela dohled nad odbornou správností článků, poslala informace o léku Hekla lava, což je právě lék na patní ostruhu. Manžel viděl, že u malého homeopatika fungují, tak neprotestoval, když jsem mu je naordinovala. Za týden přišel a jen tak mimochodem prohodil: „Lukásku, koupila bys mi to ještě? Pomáhá to.“ Chlap jako hora. Trvalo to asi tři týdny a byl vyléčený.

Svět homeopatie, portál, který seznamuje veřejnost s homeopatií – jak se vyvíjel?

Vysvětlím, proč Svět homeopatie vlastně vznikl. Byla jsem naprostý laik, který postupně začal nasávat všechny informace kolem homeopatie s naprostým nadšením. Ale uvědomila jsem si, že ostatní lidé tuto šanci bohužel nemají. Kolem roku 2010 nic takového nebylo. Dostala jsem nápad, že vytvoříme webové stránky, kde si lidé budou moci vše vyhledat a případně se poradit s lékařem, co se akutních případů týče. Domluvily jsme se proto s Evou Kettmannovou. Tehdy byla v Radě HLA, úzce jsem s ní spolupracovala a lidsky si velmi rozumíme. Řekly jsme si: „Ano, uděláme web pro veřejnost!“ A kolegové z HLA nás podpořili. Chtěly jsme, aby to byly živé příběhy z ordinace, příběhy maminek a lidí kolem nás, aby to nebylo nic hraného, nic umělého, chtěly jsme, aby tam byl cítit život a jak v něm může homeopatie pomoct.

Dařilo se hned?

Nebylo to zrovna jednoduché. Vzhledem k tomu, že nebylo snadné sehnat někoho, kdo by vytvářel texty podle našich představ, nakonec jsem se chopila psaní já, ačkoliv jsem v tom neměla praxi. Všechny články pak ještě procházely odbornou kontrolou MUDr. Evy Kettmannové. Vznikal portál, kde se klubaly na svět články s radami pro veřejnost, plus postupně vznikaly i poradny, kam bylo možné se obrátit s elektronickým dotazem. Příprava webu zabrala rok. Ale řekla jsem si, to nějak dáme! Dodnes web funguje v té samé podobě, nebylo třeba ho předělávat, mám z něj velkou radost. Na začátku jsem se bála, že za půl roku nebudeme mít o čem psát. Ale dodneška nejsou témata vyčerpaná (smích).

Homeopatická poradna se chytla velmi rychle, v řádu několika měsíců. Informace z poradny jsou neveřejné, lékař vždy odpovídá jen tomu danému člověku. Zdraví je citlivé téma a nemám moc ráda, když se řeší na veřejných fórech. Dnes máme šest tematických poraden a jediný problém je, že právě homeopatická poradna je šíleně přetížená. Pracují na ní čtyři doktoři, kteří se střídají. Limit je deset dotazů denně, protože každý lékař má svoji ordinaci a musí někdy odpočívat.

Dá se vlastně poradit na dálku, když lékař daného člověka nevidí?
Řešíme jen akutní věci typu rýma, kašel…, tedy obtíže, které mají jasné indikace. V momentě, kdy se člověk ptá na věci, které jsou chronického charakteru, lékař čtenáři doporučí osobní konzultaci. S anonymními dotazy se snažíme dále pracovat. Podle toho, na co se lidé ptají, připravujeme články s radami, co a jak. I to je výborná varianta, protože se v tom lidé mohou „poznat“. Navíc, když se na ně nedostane z důvodu omezené kapacity poradny řada, mohou si takto vyhledat pro ně důležité informace.

Kde je hranice samoléčby, jak naučit lidi rozlišit, kam až mohou jít sami? Má smysl dělat vzdělávací kurzy pro veřejnost?

Samoléčba jde samozřejmě jen v akutních jednoduchých diagnózách. Ano, veřejnost potřebuje informace, ale nemá smysl pořádat odborné teoretické semináře, protože lidé zpravidla nemají ani základní homeopatické vzdělání. Proto jsme letos začali pořádat tzv. aktivní semináře. Jde o tříhodinový blok. Ten poslední byl ve studiu pro těhotné maminky, kde si ženy nejdříve zacvičily jógu pro těhotné a pak proběhla hodinová přednáška porodní asistentky. Těhotné maminky si tak odnesly praktické informace, ucelený pohled a dostaly brožurky s informacemi, aby měly na čem stavět. Pro veřejnost je tato forma myslím ideální, mnohem lepší než pouhé teoretické přednášky. Člověk, který s homeopatií začíná, potřebuje načerpat zejména praktické rady pro daný problém. Náš nejbližší cíl je tedy dělat přednášky v malých studiích, skupinky maximálně do 10 lidí. Chtěli bychom tento projekt rozběhnout po celé republice. Uvidíme, jak to bude fungovat.

Homeopatická lékařská asociace má mezi odborníky jméno. Jakým způsobem se může lékař, který má zájem o studium homeopatie, přihlásit?

HLA sdružuje lékaře, klinické psychology a farmaceuty praktikující klinickou homeopatii. Prozatím máme 420 členů lékařů a bezmála 100 farmaceutů. Máme webové stránky (www.hla-homeopatie.cz), kde se odborná veřejnost dozví, jaké jsou možnosti kvalitního homeopatického vzdělávání. V dnešní době má každý lékař-homeopat nadmíru pacientů, takže čím více lékařů bude homeopatii studovat, tím lépe pro pacienty i lékaře. Předností HLA je, že sdružuje výhradně odborníky a poskytuje opravdu kvalitní garantované vzdělávání. Držíme se toho, že jsme odborná společnost. Máme za sebou už 12 let aktivní činnosti. Laickou veřejnost pak edukujeme především prostřednictvím portálu Svět homeopatie.cz.

Stále mě udivují útoky některých lékařů, že homeopatie není vědecká, ověřená metoda. Co byste jim vzkázala?

Potkávám se s tím často. Jako laik nikomu nevysvětluji účinky, prostě říkám, že to mám odžité, a proto tomu věřím. Věci v životě si musím „osahat, vyzkoušet, že fungují“. Je mi jedno, na základě čeho homeopatie funguje. Když vidím, jak mi Nux vomica zabere do pár minut, jak skvělá je při fyzické zátěži Arnika a co vše mi umožní dělat, tak neřeším, jak a proč to funguje. Protože takových věcí, kdy nevíme, kdy věda neumí něco vysvětlit, je v našich životech spoustu. Nejsme schopni se u všeho dobrat odpovědi na otázku proč? Lékaři-homeopaté vždycky říkají: „Za nás mluví každodenní příběhy z našich ordinací.“ Musím říct, že je úžasné slyšet všechny ty kazuistiky a zkušenosti, které zaznívají při odborných seminářích. Za odborníky mluví vyléčení pacienti, tam to „neošulíte“. Jednoduše vždy říkám: „Vyzkoušejte, uvidíte.“ K homeopatii buď člověk dozraje, nebo ho v životě zcela mine.

Vždycky působíte optimisticky, skvěle naladěná, plná energie. Máte to tak odjakživa?

Ano. Můj muž říká, že musím mít kolem sebe trvale šťastno. Někdy může být i těžké v tom šťastnu stále žít (smích). Mám potřebu se na všechno dívat z hezkého úhlu pohledu. Nedokážu žít v dusnu, nemám ráda špatné lidské vztahy, když jsou na sebe lidé zlí. Chápu, že to tak v životě někdy je, ale potřebuju si to vyříkat, vyjasnit. Můj manžel je velký realista, na svět se dívá tak, jak je, vyvažujeme se. Snažím se vždycky všechno vyřešit a pak to pustit. Dívám se jen do budoucnosti, ne zpátky. Všechny věci se dějí z nějakých důvodů, tak pojďme dál.

„Hodně chodím s naším pejskem ven. Máme blízko řeku, les… Být venku, na vzduchu, hýbat se, to mi pomáhá vyřešit veškeré trable.“

Se zdravím a pohodou je úzce spjat jídelníček. Jak se stravujete?

Ano, stravu hodně řeším, je důležitá. Ale jsem pro zlatou střední cestu, žádný extrém. Vařím čerstvá jídla každý den. Mám ráda smoothie, zpravidla do něj vpasuju i věci, které by mi rodina jinak nesnědla (smích). Nasypu tam různá semínka, dítě nic nepozná a má pocit, že prostě pije super jahodový koktejl. Každopádně je potřeba jíst s chutí a i si občas užít, jak já říkám, „prasárny“. Obecně vzato ale žijeme poměrně zdravě, hodně ovoce, zeleniny… Snažím se hledat i zdravější varianty dezertů a sušenek, strašně mě to baví. Jsem nadšená kuchařka, miluju vařit, miluju být v kuchyni, nikdo jiný tam nesmí! Je to pro mě obrovský relax.

Právě jsem se chtěla zeptat, co vám v životě dělá radost. Takže kromě vaření…?

Jsme hokejová rodina, miluji hokej. Vždycky jsem měla velmi pozitivní vztah ke sportu a navíc jsem se přivdala do velmi sportovní rodiny. Manžel už měl tři hokejisty, já syna „ajťáka“ (jak skvěle se v dospělosti doplňují). Pak se nám narodil chlapeček, ještě pořádně nechodil a už za sebou tahal hokejku. Dodnes hokej miluje. Jezdím s ním po všech stadionech, jsem vedoucí jeho týmu na Slavii, jsem ráda s týmem na střídačce. Ti kluci mají jedinečnou energii. Vejdu na Slavii a uvolním se, cítím se tam strašně dobře. Máme to tak celá rodina, včetně našeho psa (smích).

„Záliby? Sport a vaření. Běhám, cvičím, jezdím na in-linech, na kole, hraju golf... Pohyb potřebuju, bez něj bych neuměla existovat. Vzpomínám, jak mě máma vláčela ve čtyři ráno pěšky na autobus do Rokytnice, aby mě naučila lyžovat… Pozitivní vztah k vaření mám zase po tátovi. Vařil jen svátečně, ale skvěle!“

V co nebo čemu v životě věříte? Hmota, duch, propojení, něco nad námi?

Můj muž je filosoficky zaměřený, neustále o těchto věcech přemítá. Osobně se tématu duchovna bojím, ale respektuju, že něco existuje, věřím, že věci se rozhodně nedějí náhodou. Ale nerada si připouštím smrt, miluji život. Věřím, že existuje něco, co nelze ničím dokázat. Třeba telepatie mezi mnou a mým mužem funguje až neskutečně, on řekne větu, kterou já automaticky dokončím. Věřím na vzájemné propojení, ale diskusím o duchovních věcech se vyhýbám. Tato témata je pro mě těžké uchopit.

Změnila vás homeopatie v něčem?

Díky spojení s okruhem lidí kolem homeopatie jsem postupně došla k zásadní změně životního stylu. Kdysi bylo pro mě běžné koupit dítěti Colu a hranolky. Postupně jsem změnila styl stravování, začala jsem tyto věci studovat, vše si propojovat. Došla jsem, řekněme během posledních pěti let, k poměrně rozumnému životnímu stylu, aspoň mám ten pocit. Každopádně jsem výrazně změnila život sobě i rodině. Teď jsem se třeba zamilovala do bylinek, spoustu jsem si jich nakoupila, dělám si různé bylinkové čaje. Nikdy by mě nenapadlo, že budu něco takového kdy dělat. Najednou mi alternativní cesta, která vychází z nás, vlastně přijde velmi přirozená. Přitom bych řekla, že nejsem takový ten „přírodní člověk“, ale odhalila jsem, že k tomu podvědomě celou dobu tíhnu. Jen jsem k tomu potřebovala dojít sama. Všechno má svůj čas.