Prý jste se už od dětství chtěla stát lékařkou. Po prvotním „zklamání“ tradiční medicínou jste pak vystudovala akupunkturu a působila jako „jehličková doktorka“…

Ano, je to tak. Vždycky jsem toužila být lékařkou a osud tomu chtěl, že jsem se na medicínu skutečně dostala. Studovala jsem s velkým nadšením. Ale když jsem pak přišla do svého prvního zaměstnání, což bylo interní oddělení III neboli léčebna dlouhodobě nemocných okresní nemocnice v pohraničním městě Šumperk, nastala obrovská frustrace. Byli tam převážně nemocní, kteří potřebovali spíše ošetřovatelskou péči, a nedalo se zde již nic moc dělat. Neustále jsem přemýšlela, co bych pro pacienty mohla udělat nad rámec běžné medicíny. Seznámila jsem se tam s úžasným kolegou, MUDr. Korgerem, který byl zástupcem primáře na chirurgickém oddělení v Šumperku a kromě jiného provozoval akupunkturu, což bylo, a stále ještě je, pro chirurga velice vzácné zaměření. Pozval mě na odborný seminář akupunktury, já se do toho naplno ponořila a následně se přihlásila na kurzy akupunktury, které vedla MUDr. Milada Barešová. Mám kredit I. i II. stupně, protože se v jisté době uvažovalo, že v České republice bude akupunktura samostatný obor a kredit druhého stupně by mě opravňoval mít specializovanou akupunkturní ambulanci. Ke schválení tenkrát nedošlo, a tak jsem se stala praktickým lékařem, který v rámci své praxe provozoval akupunkturu, tedy „jehličky“.

Co vás naučila akupunktura svým východním pojetím nemocí?

Jsem zvídavá a zvědavá od dětství. Potřebuju všemu rozumět, mít to pod kontrolou. Akupunktura je součást celého komplexu léčení, prastaré ajurvédy. Celý tento východní systém léčby mě zaujal svou komplexností a moudrostí, naučil mne vnímat a chápat kontexty. Byla jsem v roce 1995 na stáži na Srí Lance, v Univerzitní nemocnici v Kolombu, na akupunkturní klinice, kterou vedl profesor Anton Jayasuriya, což byl tehdy celosvětový pojem. Tam jsem viděla, jak se v akupunkturní analgezii operuje, bez jediného medikamentu! To vás hluboce ovlivní. Naučilo mě to vnímat nemoci jinak. Pochopit, že za každou diagnózou je nějaký proces, že každá nemoc má nějaký začátek, vzniká z nějakého impulzu. Něco samozřejmě může být dáno i geneticky, máte nějaké své danosti, které jste dostala do vínku, ale i s tím lze do určité míry pracovat.

„Promovala jsem v roce 1981, v té době homeopatie v českých zemích nebyla. Vědělo se o ní, ale byla zakázaná. Boom informací začal až po revoluci.“

Kdy přišla na řadu i homeopatie a její využití v praktickém lékařství, kdy jste ji objevila?

Homeopatie k nám přišla v devadesátých letech a já si nedůvěřivě řekla: „Co to je?“ Otevřela jsem slovník naučný. Tehdy tam byly dvě věty: homeopatie je metoda, která léčí podobné podobným, a něco v tom smyslu, že to vlastně nemůže fungovat, protože jak můžeme léčit streptokoka streptokokem? „Aha, tak to asi bude nějaká hloupost,“ řekla jsem si, „ale proč ta hloupost tady už 200 let funguje? Kdyby to bylo ‚špatně‘, tak nepřežije…“ Byla jsem zvědavá. A šla jsem se podívat na homeopatický kurz. Ten první byl v Nemocnici Na Homolce, sešlo se 300 lékařů, seděli jsme v tom velkém sále, který byl tenkrát úplně nový. Věci, které tam říkali lékaři-homeopaté z francouzské školy CEDH, mi přišly na jednu stranu naprosto fascinující a neuvěřitelné, na druhou stranu – jestli je tohle fakt pravda, tak to chci také umět! A hned na jednom z prvních kurzů jsem se odvážila zeptat jednoho francouzského lékaře na svého malého syna, který měl od narození neustále záněty středního ucha. Klasická medicína si s ním nevěděla rady. Ukázalo se, že z pohledu homeopatie je ten případ poměrně jednoduchý. Podle všeho jeden obrovský bazální stres během porodu spustil kaskádu, která pak vedla k opakovanému zánětu středního ucha.

Pointa byla přijít „jenom“ na tento prvotní impulz?

Ano, přesně tak. Pan doktor, po několika otázkách, kdy se ptal právě na porod, na těhotenství, což mi přišlo dost mimo, rozhodl podat lék Aconitum. Po třech dávkách Aconita 30 C syn už nikdy neměl otitidu! Když toto zažijete na vlastní kůži, otřese to vámi v tom nejlepším slova smyslu. Bylo to obrovské poznání. Pět let (!) jsme syna léčili podle poznatků medicíny a výsledek nula. Mám výborného kamaráda lékaře ORL, který už z nás byl tehdy nešťastný. Jediné, co relativně dobře fungovalo, byla rada pátera Ferdy, dát netřesk do ucha. Když jsem to stihla včas, zastavilo to celý proces nemoci. Ale recidivy pokračovaly, až homeopatický lék Aconitum vyřešil skrytý primární stres, který byl spouštěčem. Od té doby už syn nikdy neměl zánět středního ucha! Zní to jako zázrak. Když jste lékař a toto vidíte, máte touhu tyto informace vstřebávat a přirozeně šířit dál. Protože chcete pomáhat. Bylo to neuvěřitelné.

„Z té mé někdejší počáteční skepse vůči homeopatii se narodilo poznání, že existuje něco, co chci začlenit do svého osobního i profesního života. A když se pro něco rozhodnu, tak si za tím jdu.“

Poznatky až na dřeň

Homeopatie mi postupně ukazovala další a další možnosti, na počátku zejména v mé vlastní rodině. Už jsem pak ani nemohla jít jinou cestou… Moje dcera měla v raném dětství ekzém na rukou a ráda hrála na klavír. Ekzém je trochu složitější téma, ale také jsme to asi za 2 roky homeopaticky „dali“. Žádné kortikoidní masti, jen přísná dieta a homeopatika. Nakonec vystudovala konzervatoř. Bylo období, kdy musela spoustu hodin denně cvičit, což s ekzémem na rukou není dost dobře možné. Hřálo mne to u srdce. Pocházím z Valašska, předkové byli velmi talentovaní, ale z chudých poměrů, nikdo nemohl studovat. Můj manžel je také velmi nadaný na hudbu, chtěl studovat konzervatoř – klavírní hru, ale v 18 letech přišel o palec na pravé ruce. To prostě nevymyslíte… A kvůli ekzému by měl další talent v rodině „padnout“? To jsem nemohla dopustit.

Pak mám ještě jednu zkušenost, kterou bych opravdu nepřála vůbec nikomu. Můj syn v prosinci 2012 skončil v lavině. Měl opravdu velmi, velmi těžké zhmoždění kolene a celého bérce. Extrémní otok a krvácení do kloubu. Lékař, který ho měl operovat, si zlomil ruku, tak se plánovaná chirurgická intervence posunula o několik dnů. Od samého počátku úrazu jsem, po konzultaci se svými kolegy, lékaři-homeopaty, podávala kombinaci několika homeopatických léků a nakonec chirurgický zákrok nebyl potřeba. V září následujícího roku běžel Beskydskou sedmičku – horský maraton dvojic z Třince do Frenštátu, což je 90kilometrový závod po beskydských vrcholech! Skoro zázrak. Tam jsem si ověřila sílu homeopatie opravdu na dřeň.

Homeopat v každém případě potřebuje dar hluboké empatie a pochopení daného životního příběhu, aby jej rozklíčoval správně…

Myslím, že tento dar by měl mít každý dobrý lékař. Kdybych měla tu moc a vybírala studenty na medicínu, tak bych kromě vědomostních dovedností kladla důraz i na tento charakter osobnosti: dar empatie. Měla by to být přirozená kvalita každého lékaře. Že tomu tak bohužel není, je mi líto. Ale na druhé straně homeopatii může používat každý lékař, i ten, který pracuje v oboru, kde se s empatií zase až tak moc nepočítá. Myslím tím třeba chirurgii. Chirurg musí umět dobře operovat, to je prvořadé. A pokud by tento chirurg nebo třeba stomatolog zahrnul do své praxe asi deset až patnáct cíleně vybraných homeopatických léků, které pokrývají procesy regenerace, hojení nebo přípravu na operaci, tak by tím posílil kvalitu svého výkonu. Myslím si, že homeopatie má místo napříč celou medicínou.

Založila jste HLA (Homeopatickou lékařskou asociaci) a předáváte své homeopatické znalosti dalším lékařům i mladým studentům. Mají stejné nadšení, jaké bylo tenkrát na začátku u vás? Jak vnímají úlohu homeopatie v dnešní době? Berou to jako samozřejmost, součást celkového přístupu k pacientovi nebo s jakými náhledy se u nich setkáváte?

To je otázka velmi důležitá, velmi zajímavá. A pro mě klíčová: před třiceti lety jsem si myslela, že homeopatie se stane samozřejmou součástí medicíny. Ale není tomu tak. Na jedné straně se setkávám s lékaři, kteří se sami z vlastní potřeby přihlásí na homeopatické vzdělávání. Ale měla jsem několikrát příležitost přednášet na lékařské fakultě pro studenty, kteří zatím ještě neukončili univerzitní vzdělávání. Ti jsou často ovlivněni přednáškami svých profesorů, kteří homeopatii neznají a nefandí jí. Mladí pak mají kvůli tomu na homeopatii velmi zkreslený názor. Naštěstí se stává, že si posléze v praxi ověří opak a následně u nás homeopatii studují. Mám z toho samozřejmě velkou radost, ale bylo by dobré pravdivě informovat studenty na školách už od začátku, což se v Čechách bohužel neděje. Ve světě existují univerzity, kde se homeopatie přednáší a praktikuje jako integrativní součást péče o pacienty.

Říká se, že když jsou dva homeopaté v místnosti, tak existují minimálně tři názory na léčbu daného člověka. Proč se homeopatické školy tak liší, a přesto pomohou?

Mám za to, že ve výsledku je homeopatie jen jedna. Různé směry jsou o odlišných přístupech. Jsem lékařka, proto je moje léčení vždy založené na diagnóze, která je klíčová pro výběr způsobu léčby. U každého pacienta musím vyhodnotit, jestli je to situace vhodná na homeopatickou léčbu, nebo je zapotřebí něco jiného. Homeopatický přístup se mi líbí proto, že integruje dohromady všechny příznaky, čemuž Hahnemann říkal „totalita symptomů“. Tedy příznaky fyzické a psychické. Nositelem těchto symptomů je daný jedinec. Někdy jsou pro mě u psychosomatických nemocí fyzické příznaky pojistkou, která potvrzuje daný lék. Mohou být směry jiné, které naopak začínají od psychických příznaků. Nejlepší je komplexní metoda. Ale můžeme řešit i situace, kde s psychikou tolik nemusíme počítat. Např. u úrazů a viróz můžeme lék podávat jen na základě klinických příznaků.

Neustále přibývají nové homeopatické léky, proč?

Homeopatické léky jsou v podstatě stejné od počátku. Změny jsou spíše v procesech nemocí. Všechno se vyvíjí. Stonání lidí je dnes jiné než před třiceti lety. Když jsem začínala se svojí praxí, nebylo kupříkladu tolik autoimunitních onemocnění jako dnes. Proto i homeopatie na tuto „situaci“ reaguje a zařazuje nové léky, které odpovídají klinickému obrazu nových nemocí. Lékař-homeopat se snaží pochopit procesy nemoci, popsat individuální příznaky pacienta a na základě pochopení těchto procesů a klinických obrazů hledá homeopatický ekvivalent. Myslím si, že Hahnemann, kdyby dnes žil, tak by to dělal stejně. Protože on ještě za svého života svůj „Organon racionální léčby“, což je taková metodologie, jak používat homeopatickou metodu, přepracoval celkem šestkrát.

Podle Hahnemanna je onemocnění důsledkem narušení životní síly. Homeopatie má tuto životní sílu stimulovat. V jednoduchých případech si zkušený homeopat poradí celkem snadno. Ale co v těch složitějších? Jak se pozná, že výběr homeopatika nebyl správný?

Odhalí se to tím, že to prostě nezabere. Že ten proces pokračuje. Je potřeba se dopátrat skutečné příčiny. Dám příklad: Čtyřletá holčička, která měla obtěžující, spastický, dráždivý kašel. Předtím byla naprosto zdravá, žádné problémy – a nyní tři měsíce vysilující a velmi obtěžující kašel. To je v každém případě indikace pro celkové vyšetření – absolvovala plicní, alergologii i imunologii a vše bylo z hlediska klasické medicíny v pořádku. Než jsme se dopídili, co bylo tou pravou příčinou, podala jsem několik homeopatických léků. Zlepšení nenastalo. Nakonec vyšlo najevo, že jí umřel křeček. Sedělo to v ní, ten zážitek, ten smutek. Přišla na to až babička, která to přede mnou zmínila. Maminka té dívky si vůbec neuvědomila, že by toto mohlo být důvodem, když už má přece jiného křečka. Nastala somatizace smutku do těla. Pomohl homeopatický lék Ignatia amara. Tento je v mnoha případech nápomocný, když zemře partner nebo blízká osoba. Kdyby toto znal každý obvodní lékař, mohl by se v mnoha případech vyhnout podání psychofarmak u jednoduchých případů akutních emočních poruch. Tento lék pomáhá též starým lidem právě v období kolem Vánoc, kdy se vynořují vzpomínky, lidé jsou citlivější…

Ano, Vánoce se blíží. Mnozí si je děláme stresovější, než musí být. A propos vlastně vůbec nemusí být o stresu. Co může, kromě homeopatie, pomoci lépe zvládat stresové období, třeba jóga?

Je to o nastavení každého člověka, o jeho prioritách. Ano, proti stresu třeba jóga. Také jsem ji jeden čas vedla. Nebo existují různá energetická cvičení, je jich spousta a je to o tom, co komu vyhovuje. Někdy lidé říkají, že jóga je na ně moc statická, pak mohou zkusit běh nebo prostě chodit na procházky. Zabrousila jsem ve svém studiu i do antroposofie, kde mají jednu takovou dobrou metodu, která je součástí řešení stresu, autoimunitních nemocí, metabolického syndromu, a to jsou „procházky bez cíle“. Když máte cíl: vyhrát, někam se dostat, něco udělat, jste nastavená směrem „ven“. Ale když si uděláte procházku bez cíle, kdy se doporučuje chodit na stejná místa, protože tak se více soustředíte na svoje uvolnění, najednou jdete „dovnitř“ sebe. Je to metoda, která pomáhá i mně. Vrátit se sama k sobě, do svého středu. Nerada běhám, mám ráda procházky a hudbu. Ale může to být cokoliv jiného. Je zajímavé, když lidé dostanou správný homeopatický lék, pak jim jde i toto lépe. Předtím říkají – nemám čas, nemám kde chodit, prostě vymýšlejí důvody, proč to nejde. Ale po „homeopatickém impulzu“ najednou najdou způsob jak. Protože jsou více v sobě, v integritě já, a možná také přijdou na to, co je vlastně skutečně baví. Objeví sami sebe.

Vaše Vánoce? Ve znamení kapra, bramborového salátu, cukroví?

Máme poměrně velký dům, dříve jsem se snažila delegovat uklízení spravedlivě na všechny, nyní jsme s manželem sami a bude potřeba pozvat pomocníky. Můj každoroční rituál je, že na začátku adventu dám do haly na krásný velký kulatý stůl slavnostní ubrus, který mi před mnoha lety ušila přítelkyně. A hned je vánoční atmosféra v celém domě. Je tam knihovna, dá se tam příjemně posedět s čajem. Krásná energie. Samozřejmě mám ráda tradiční Vánoce. Hýčkám si úžasný recept na vánoční mandlové perníčky, který mám od babičky. A pravdou je, že i když jsem měla sebenáročnější období, tak jsem si vždycky udělala den, kdy peču právě tyto perníčky. Nebo aspoň půl den… (smích) Letos si uděláme s manželem Štědrý den sami dva, losos, dobré víno – a na svátky pak přijede postupně celá rodina. Těším se.

Co je podle vás největší problém naší doby?

Asi povrchnost, a ztráta vlastní integrity. Toho vlastního selského rozumu, který by mi vyhodnotil, co je pro mě dobré a co ne.

A naopak přednosti?

Předností je to, že si můžu zjistit veškeré odborné informace, které chci a potřebuji. Je možné spojit se s kolegy z celého světa, sdílet zkušenosti. To ale předpokládá mít v pořádku integritu osobnosti a vybrat si, co vědět potřebuji. Ne se nechat zahltit nadmírou informací. Další předností je cestování, že mohu jet na zahraniční homeopatický kongres. Zažila jsem dobu příslibů a výjezdních doložek… Za mě je moc fajn, že si můžete vybrat to, co vás skutečně zajímá, a cestovat tam, kde chcete a potřebujete, a doufám, že to vydrží.

Jste šťastná?

Ano. Mám naplněný život, profesní i osobní. Mám kolem sebe skvělé lidi, báječnou rodinu, tři vnučky, velkou zahradu… Je mi líto lékařů, kteří jsou vyhořelí třeba už ve čtyřiceti. S homeopatií mám daleko větší radost z práce, je to báječná motivace, když vidíte, jak lze pomoci lidem kolem, jak lze možnosti medicíny obohatit. Život bez homeopatie si vůbec nedovedu představit. A už vůbec si nedovedu představit, že by tady zase byla doba, kdy by homeopatie tady nebyla.

Ano a o tom je další otázka. Budoucnost homeopatie u nás?

Připravuje se návrh zákona, kdy hrozí, že homeopatická metoda už nebude zdravotní službou. To by mohlo znamenat striktní omezení používání homeopatie zejména pro lékaře a lékárníky. Což znamená velký krok zpátky! Proto se HLA (Homeopatická lékařská asociace) přidala k petici, která je adresovaná Petičnímu výboru Poslanecké sněmovny PČR a cílí na zachování předepisování a doporučování homeopatické léčby v kompetenci lékařů, farmaceutů, veterinárních lékařů a odborníků ve zdravotnických profesích. Iniciátorem petice je Josef Sklenář, majitel biofarmy Sasov, který využívá služby veterinární lékařky-homeopatky. Když zjistil, že by oficiálně nemohl tyto služby profesionálního veterinárního lékaře-homeopata na své farmě využívat, tak se rozhodl homeopatii veřejně podpořit a vyjádřit svůj názor jako občan a uživatel homeopatie a podnítit k tomu také širokou veřejnost. Ano, mám za to, že je třeba učinit rázné kroky na podporu homeopatie u nás. Nebýt laxní, že to „nějak“ dopadne. Bohužel stále ještě zjišťuji, jak malé povědomí o homeopatii jako šetrné, ekologické a efektivní léčebné metodě v české populaci vlastně je. Jde přece o zdraví nás všech…