Inspirujte se příběhem naší šéfredaktorky Lucky Nestrašilové, která se vydala splnit si svůj sen až do dalekého San Francisca.

Když bylo Lucii Nestrašilové 45 let, rozhodla se, že si k padesátinám nadělí něco velkého. Inspirována knihou měla přání přeběhnout Golden Gate Bridge. Rozhodla se, že poběží půlmaraton v San Franciscu. Nakonec si ve svém velmi nabitém životě našla čas a cestovala přes půl zeměkoule, aby mohla běžet svůj vysněný závod. Toto je příběh Lucie pro Runner Spotlight pro San Francisco Marathon.

Kdo je Lucie?

„Rozhodně jsem máma,“ říká Lucie. Je však také manažerkou spolku Homeopatická lékařská asociace, zakladatelkou a šéfredaktorkou portálu Svět Homeopatie a moderátorkou svého podcastu Na vlně zdraví. Už více než šestnáct let se snaží pomáhat lidem v České republice, aby se orientovali v oblasti zdraví a v možnostech, které se nabízejí.

„Když je někdo nemocný, ať už je to vaše dítě, nebo vy, jste hozeni do vody, aniž byste uměli plavat. Lidé očekávají, že o ně bude postaráno, ale tak to nefunguje,“ říká. Každý den otevírá s odborníky nové cesty, aby lidé zjistili, jaké jsou jejich možnosti, když onemocní.

Lucie Nestrašilová - most mezi medicínou a lidmi

Lucie se již více než šestnáct let pohybuje ve světě medicíny a je spojovacím článkem mezi odborníky a běžnými lidmi. Před třinácti lety založila Svět homeopatie, aby pomohla sdílet informace o možnostech homeopatie v kombinaci s klasickou medicínou.

„Snažím se přebírat informace, které sdílejí lékaři, lékárníci a další zdravotníci, a formulovat je jednodušším jazykem tak, aby byly přístupnější veřejnosti,“ říká Lucie.

Lucie propojuje celostní medicínu s klasickými lékařskými postupy a díky svému podcastu se již tři roky dělí s širokou veřejností o možnosti, které celostní péče nabízí.

 

Hokej a celostní péče

Lucie a její manžel vychovali čtyři hokejisty. V průběhu let získala přehled o tom, co je v České republice na pomezí sportu a zdraví dobrého i špatného.

„Jsem hokejová máma,“ říká Lucie. „To je náš svět, ve kterém jsem velmi šťastná. Snažím se vzdělávat rodiče sportujících dětí, které jsou v pubertě a nacházejí se v období růstu, o tom, jak by se měly tyto děti stravovat, jak kompenzovat trénink a jak by měly jejich tréninky vlastně vypadat.“

Lucie vyhledává nejlepší odborníky v daném oboru, ať už jde o trenéry, odborníky na výživu nebo fyzioterapeuty, a jejich znalosti přenáší do hokejového prostředí.

„A samozřejmě jsem taky manželka,“ směje se.

Na vlně zdraví

„Cílem je otvírat cesty ke zdraví.“

Lucie se ve svém podcastu zaměřuje především na dvě tematické oblasti: celostní péči ve spojení s klasickou medicínou a sportující mládež. Zajímavé je, že vznikl téměř náhodou.

Česká republika má podle Lucie problém. „Očekáváme, že když budeme nemocní, systém se o nás postará. Ale tak to nefunguje,“ říká. Kdykoli jsou synové nemocní, vydává se tato hokejová maminka na cestu za nejlepšími odborníky v daném oboru a shání co nejvíce informací, aby se mohla informovaně rozhodnout. Tak tomu bylo i před několika lety, kdy měl její nejmladší syn vážné problémy s kolenem související s růstem. Lucie pochopila, že to musí být ona, kdo se poohlédne po alternativách k jedinému řešení, které nabídl lékař.

„Věděla jsem, že buď mu koleno odoperují a dají do něj šrouby, nebo budu muset sama najít jinou cestu,“ vypráví. „Hledala jsem cesty i odborníky a problém s nimi konzultovala.“

Jak Luciin syn rostl a potýkal se s tímto problémem, hledala další alternativy. Mluvila se zdravotníky, slyšela mnoho různých názorů a alternativních řešení a díky tomu byla schopna zvolit pro syna to nejlepší. Ne každý si však takový luxus může dovolit. Náklady a dostupnost odborníků jsou pro mnoho lidí velkou překážkou.

„V Česku jsme známá hokejová rodina, proto mám přístup k lidem, kteří jsou dobří v tom, co dělají. Vím, že běžný člověk často nemá šanci se k nim dostat,“ říká. „Díky podcastu si však lidé mohou vyslechnout jejich názory a následně najít podobného odborníka, který jim s jejich problémem pomůže.“

Homeopatie a celostní péče

„Lidé v Česku si stále myslí, že homeopaté jsou blázni a že to, co dělají, není medicína,“ říká Lucie.

Neúnavně spolupracuje s lékaři, aby lidem ukázala, že je „úplně normální holka, matka a moderní žena.“ Aby dosáhla co nejlepších výsledků, běžně kombinuje klasickou medicínu s homeopatií.

„Chci lidem ukázat, že jde o zcela normální součást medicíny, že jedno nevylučuje druhé a že v kombinaci mohou přinést mnoho dobrého,“ vysvětluje.

Podle Lucie se média o homeopatii a celostní péči nezajímají, dokud se v souvislosti s nimi nevyskytne nějaký problém. A i v takovém případě média obvykle sdílí názory hlasitých odpůrců namísto lidí, kteří o daném tématu skutečně něco vědí. A proto vytvořila platformu pro odborníky, kteří se „neumějí prodat, jsou skromní a nikdo je nikam nezve, aby se podělili o své zkušenosti“.

   

Lucie a běh

„Běhání mě nebavilo,“ říká Lucie. „Sport je pro mě přirozená věc, ale běžcem jsem se stala před 15 lety a jen proto, že jsem musela. Na základní škole jsem byla sprinterka, ale běh na dlouhé tratě jsem nesnášela.“ Běhat začala, když byla na mateřské dovolené s nejmladším synem. Chtěla dělat sport, při kterém nebude závislá na druhých. Měla ráda tenis a squash, ale to vyžadovalo koordinaci času s ostatními, což je luxus, který si maminky ne vždy mohou dopřát. Začala proto běhat ve fitku, kam s sebou mohla brát i syna.

Vzhledem ke svému extrémně vytíženému životu neběhá Lucie pořád. Ale běhá už 15 let a běh využívá spíše jako způsob, jak se udržet v kondici. „Vždycky přijde období, kdy běhám, a pak zase období, kdy neběhám,“ říká. „Ale mám moc ráda výzvy a cíle, takže když si nějaký cíl stanovím, většinou ho splním.“

Závod snů Lucie: půlmaraton v San Franciscu

„Mám ráda výzvy a mívám spoustu nápadů. Jsem velmi kreativní člověk,“ říká Lucie. Asi před pěti lety dostala jeden z nejlepších nápadů v životě: „Až mi bude padesát, poběžím půlmaraton v San Franciscu.“

Lucie si myslí, že ji pravděpodobně inspirovala nějaká kniha nebo rozhovor. Ať už ji inspirovalo cokoli, zrodil se sen přeběhnout Golden Gate Bridge.

„Ani jsem nevěděla, kde San Francisco leží, nevěděla jsem, jak to tam vypadá. Myslela jsem si, že je to placka, že poběžím podél oceánu a pak přes most,“ povídá. „Byl to můj sen. Oranžovou barvu miluji už od dětství. Je to barva mé značky. Pak jsem zjistila, že i Golden Gate Bridge je oranžový, a řekla jsem si, že to nemůže být náhoda.“

Pak tento sen na několik let odsunula do pozadí. Život šel dál a pak přišla pandemie. Když bylo Lucii 49 let, vzpomněla si na své přání.

„Říkala jsem si, že mi brzy bude padesát, že jsem sice měla přání přeběhnout Golden Gate, ale že to určitě nevyjde,“ říká. Zjistila, že je San Francisco „strašně daleko“ a že „by byl nesmysl“ letět přes půl kontinentu, celý oceán a další celý kontinent jen kvůli půlmaratonu. A nechala to být.

Nejlepší dárek k narozeninám

Začátkem roku 2023 začala Lucie trénovat na půlmaraton. Rozhodla se pro evropský závod, aby byl blíž jejímu domovu a v podzimním termínu, aby se vyhnula horku.

„Podobný most je i v Lisabonu, tak prostě poběžím tam,“ řekla manželovi. Nicméně 18. června dostala od svého manžela dárek k narozeninám. Nebyl to podzimní půlmaraton v Lisabonu.

Lucciin manžel nemá rád dlouhé létání. Létal pouze v době, kdy jeho syn hrál hokej v americké NHL. Lucie s manželem do Ameriky nikdy neletěli z jiného důvodu. Lucie však před tímto osudovým dnem věděla, že jí chce její muž k padesátým narozeninám darovat výlet.

„Měla jsem z něj pocit, že ať už pojedeme kamkoli, bude to dost daleko. Věděla jsem, že obětí pro něj bude právě dlouhý let. Nic víc." Jednoho dne mu řekla: „Kdyby to měl být půlmaraton, tak bys mi to řekl, že? Jenom kvůli němu tam ale nepojedeme, vždyť je to tak daleko!“

Osmnáctého června pan Nestrašil odhalil velké tajemství: Lucie poběží půlmaraton v San Franciscu. Poběží přes Golden Gate Bridge, jak si vysnila.

„Když jsem to zjistila, rozplakala jsem se. Byl to pro mě ten nejkrásnější dárek,“ vypráví Lucie. Hned poté zjistila, že San Francisco ve skutečnosti není placka.

Tréninkové útrapy

Že poběží půlmaraton v San Franciscu se Lucie dozvěděla 18. června. Závod se měl konat 23. července. Přestože trénovala od začátku roku, cítila se velmi nepřipravená.

„Do té doby jsem se kopcům vyhýbala,“ říká. „Bydlím na krásném místě s kopci všude okolo a vždycky jezdím na parkoviště v údolí, abych běhala jen po rovině.“

Když na ni dolehla odpovědnost, přidala v tréninku. Začala zdolávat ty nejstrmější kopce, které našla a na poslední chvíli zcela změnila své tréninkové a závodní plány. I když to byl náročný měsíc, „jsem neskutečně šťastná, protože to byla neuvěřitelná zkušenost.“

Účast na vysněném závodě

„Bylo to fantastické. Celých 30 minut před závodem jsem brečela, byla jsem tak dojatá,“ říká Lucie.

Když se postavila na startovní čáru a zazněla hymna, zaplavila ji nová vlna emocí. Znovu se rozplakala – vzpomněla si na americkou hymnu z doby, kdy jezdili za synem na NHL. Teď hráli hymnu pro ni a ona byla štěstím bez sebe z toho, že stojí na startu svého vysněného závodu.

„Vůbec jsem tu silnou emoci nezvládala,“ vypráví Lucie.

Ale v okamžiku, kdy prošla startem, se v ní něco přepnulo.

„Bylo to velmi zvláštní. Jakmile jsem uslyšela startovní výstřel, zapnula jsem si na hodinkách stopky, rozběhla jsem se a najednou jsem zažívala absolutní flow. Věděla jsem, že tu jsem proto, abych si to užila.“

Emocionální horská dráha skončila a kilometry začaly ubíhat, protože Lucie se držela naplánovaného tempa.
„Moc se mi to líbilo,“ říká. „Cítila jsem se úžasně. Čekala jsem, že se pokazí všechno, co se pokazit může, čekala jsem, že nezvládnu nějaký strašný kopec, ale všechno probíhalo dokonale. Měla jsem za sebou půlku závodu a žádná hrůza mě nepotkala. Pak jsem běžela zpátky přes most a vzpomněla jsem si: „Pavlína říkala, že když to zvládnu přes most, budu v pohodě.“ Uvědomila jsem si, kolik mi zbývá na konec mostu a věděla jsem, že to zvládnu.“

Nejlepší část

„Jedna věc se mi strašně líbila,“ říká Lucie. „V každodenním životě se s něčím takovým setkávám jen velmi málo, ale je tu obrovská rozmanitost národů, kultur a lidí. Běžela jsem s lidmi z tolika různých míst a všichni byli úžasní.“

To, co se Lucii na maratonu v San Franciscu líbilo nejvíc, byli lidé. Od kolegů běžců až po ty, kteří běhat nemohou, ti všichni zcela proměnili její cestu ulicemi San Francisca a ovlivnili ji také jako běžkyni.

„Strašně mě to dojalo a nikdy na to nezapomenu. Když jsme vybíhali ze Sausalita, byly tam fotky mrtvých vojáků. Pak tam byli lidé s americkými vlajkami. Bylo to velmi dojemné, všechno to byli mladí, krásní lidé, otcové a matky..., byl to silný zážitek. Myslím, že to je jedna z věcí, kterou Američané dokážou skvěle.“

Samotná medaile byla dokonalým zakončením skvělého dne. Jako hokejové mámě se na ní Lucii líbila zejména jedna věc: „Vypadá jako z Nagana.“

Samotný závod nebyl vůbec takový, jaký jej očekávala.

„Je to paradox, učíme to naše děti, ale sama jsem se tím neřídila. Když očekáváte, že něco bude o něco horší, než by mohlo být, můžete být vždy jen příjemně překvapeni,“ vysvětluje Lucie. „Včera jsem byla nervózní. Zasekla jsem se, nevěděla jsem, co si dám k snídani, bála jsem se, že to nezvládnu. A nakonec se mi líbila každá minuta závodu.“

Závěrečná slova Lucie Nestrašilové

„Mohu jen poděkovat organizátorům závodu, musí to být nepředstavitelné množství práce. Děkuji za to, jak jste jej zorganizovali, za atmosféru a za příjemný průběh událostí od chvíle, kdy si člověk vyzvedl číslo... Budu si navždy pamatovat, že jsem tu byla. Proto patří největší dík týmu, hlavně lidem v zákulisí, těm, které nevidíme v záři reflektorů, ale kteří dělají všechnu tu práci, jste neuvěřitelní.“

Rozhovor Lucie poskytla v San Franciscu ihned po dokončení svého životního závodu San Francisco Marathon
Autorkou rozhovoru je Pavlína Marek
Zdroj: Runner Spotlight Series

Zajímá Vás příprava Lucky víc? Poslechněte si rozhovor s její běžeckou trenérkou Veronikou Preti: Na vlně zdraví