Pejsek byl při prohlížení ucha velice neklidný, oháněl se, snažil se tlapkou stále drbat. Ucho bylo zarudlé, sekret zapáchal a byl žlutý a řidší konzistence. Vnitřek ucha byl jakoby houbovitý, zvukovod na pohled oteklý a zúžený. Ucho bylo neustálým drbáním rozdrásané do červena v okolí i za ušima, a to rovnoměrně na obou stranách. Obě uši na tom tedy byly stejně.

První, co jsem doporučila majitelce, byl pečetní vosk, kterým by ouška k sobě připevnila pevněji za chlupy, aby lépe větrala a ucho se nezapařovalo. Mám s touto metodou skvělé zkušenosti, vosk není pro psa nijak škodlivý, ze srsti se vydrolí, poměrně dost vydrží klepání hlavou a rozhodně psovi vadí méně než gumičky, které navíc ucho mohou zaškrtit a hrozí nekrotizace tkáně. Majitelka slíbila, že doma zkusí.

Vzhledem ke konstituci pejska jsem zvolila jako první lék Calcarea carbonica. Celý život dobře jedl, byl pevný, na malého pejska v dobré výživné kondici, až blahobytné, nezimomřivý a povahově jinak klidný a vyrovnaný. Zvolila jsem první 3 dny podávat v nižším ředění 9 C po dvou granulkách jednou denně. Poté majitelka přešla další 3 dny na potenci 15 C a další 3 dny na potenci 30 C.

Vzhledem k tomu, že ucho nehnisalo, zvolila jsem jako druhý lék Hepar sulfur 30 C v dávkování 2× denně 2 granulky.

Na výrazné svědění jsem pejskovi nasadila Pulsatillu v dávkování 3× denně 2 granulky, a to první dva dny v ředění 5 C, další dva dny v ředění 9 C a další dva dny v ředění 15 C. Pokud se stav zlepší, postupně by majitelka frekvenci podávání snížila.

Čtvrtým a posledním lékem pak byl homeopatický lék Monilia albicans v ředění 9 C, který podávala majitelka 1× denně po dobu jednoho týdne.

Za týden se mi pacient přišel z procházky ukázat a ucho bylo na pohled klidné a vnitřek nebyl vůbec nateklý nebo houbovitý. Majitelce jsem tedy doporučila pomalu vysazovat Pulsatillu i Hepar s tím, že lék Monilia albicans bude ještě zhruba 14 dní dál podávat.