Svět Homeopatie

Velikonoční svátky jsou časem, kdy bychom se měli zastavit, odpočívat, navštívit své blízké, ale hlavně se zamyslet. To učinil i náš spolupracovník, teolog, spisovatel, fytoterapeut a kněz Juraj Dovala.

Náš život má svůj rytmus, stejně jako koloběh v přírodě. V zimním období dochází v přírodě ke zpomalení aktivity a všech procesů, protože životní síly se stahují dovnitř. Zvířata zalezou do nor a jen vegetují, některá spí. Květiny a stromy opadají a „usychají“, takže se svým projevem podobají minerálům. Každý článek v přírodě sestoupí o stupínek níž, člověka nevyjímaje. Zvířata se stávají jakoby rostlinami, rostliny minerály a člověk zvířetem. Vždyť se podívejte, co děláme v zimím období kromě spánku, jídla a pití. Příroda zažívá takzvanou malou smrt a čeká na den jarní rovnodennosti. Je to okamžik, kdy den trvá stejně dlouho jako noc, a právě tehdy začíná astronomické jaro. Letos připadá na 20. března, jeho datum se totiž mírně mění.

Jaro je spjaté s mnohými rituály a tradicemi. Vynášejí se Moreny, očišťují se duše i těla, slaví se křesťanské svátky vzkříšení – Velikonoce. Proč křesťané, věřící i nevěřící svorně vnímají jaro jako zázrak zrození? Každý samozřejmě svým způsobem, ale jedno mají společné: oslavují světlo, život a znovuzrození jako vítězství nad temnotou a smrtí. Je to proto, že tradice, které naši předkové konali a udržovali, nebyly jen z rozmaru a pro nesmyslné zabíjení času. Ve skutečnosti zrcadlily procesy v přírodě a v našich duších. Staří Slované například vynášeli na „smrtnou neděli“ Morenu, bohyni zimy a smrti. Pozorováním přírody totiž uměli přesně určit den jarní rovnodennosti. A k tomu duševním zrakem pozorovali, jak se éterické síly Země probouzejí ze smrti k novému životu. Keltové slavili beltain, svátek jara, tím, že zapalovali ohně, očišťovali se, jedli mladé výhonky stomů a zamilované dvojice se intimně scházely v lesích, aby započaly nový život ve svém potomstvu.

Křesťanství má spojenou oslavu života a světla se vzkříšením Krista, jenž nejdříve umírá na kříži, aby následně definitivně porazil smrt a byl vzkříšen k věčnému životu.

Řeknu vám příběh...

Bylo to zrovna začátkem jara, kdy začínaly kvést a vonět stromy. Ve škole se děti spíše nudily, slunce je táhlo ven. Učitelka je znenadání na hodině matematiky překvapila otázkou: „Co si myslíte? Proč tahle planeta, planeta Země, potřebuje lidi?“

Někdo zvedl ruku: „Protože obdělávají půdu.“

„A myslíte, že kdyby půda nebyla obdělávána, téhle planetě by to nějak uškodilo?“ opáčila učitelka. Žáci mlčeli.

Přihlásil se někdo jiný: „Prostě proto, že jsme páni tvorstva. Bez nás by byl svět jedna divoká džungle.“

„No a co? Vadilo by to snad zvěři? Rostlinám? Komu by to vadilo? Tak ještě jednou... Proč Země potřebuje lidi?“

Zvedlo se děvčátko vzadu a tichým hláskem zašeptalo: „Bez růží není vůně, bez lidí není snů.“

Učitelka holčičce nadšeně zatleskala: „Správně, bez lidí by nebylo snů. Neměl by kdo snít svůj příběh. Nebyly by touhy, ideály a vize, které pohánějí duchovní evoluci Země stále dál a výš.“

Je jaro, příroda se probudila, matka Země na naší polokouli začíná kvést jako nevěsta před oltářem. Vyjděte ven a poslouchejte ptáčky, o čem zpívají. V lesích voní medvědí česnek, začínají létat včely a klíčí léčivé byliny, které uzdraví různé nemoci. Už dnes můžete najít plicník, fialky, popenec, mladé výhonky řebříčku i kopřivy. Celá příroda zpívá a tančí, probouzí se k novému životu. Teď je čas na bdělé a vědomé snění příběhu, který právě začíná. Jmenuje se zázrak zrození.

Sdílet |

Tisknout článek Poslat emailem

Další informace k tématu: ... A střípky ze života
Zpátky na začátek stránky.

Autor: Mgr. Juraj Dovalateolog, spisovatel, fytoterapeut, kněz CČSH

Je knězem Církve čs. husitské, předsedou České křesťanské akademie v Hodoníně a předsedou Literárního kruhu autorů Hodonínska.

Motto: „Přijde čas, kdy po využití větru, gravitace, přílivu a odlivu, využijeme pro Boha energii Lásky. A tehdy, podruhé v historii světa, lidstvo znovu objeví oheň...“ (Pierre Teilhard de Chardin)

• Více řečí a více kultur? To je přece normální.

  Než pětiletý Marco vyběhne na hřiště, poprosí maminku o žemlovku k večeři. Česky. O pár minut později už vesele pokřikuje na své kamarády - italsky. Marco žije na předměstí Verony, jeho matka je Češka, otec Ital.  

  celý článek
• O slibování, a že to nemusí být chybování

  V souvislosti s blížícím se koncem ledna mě napadla taková myšlenka, jak se vám ASI daří plnit novoroční sliby. Tak třeba jste si slíbili, že nebudete dojídat poslední zbylé vanilkové rohlíčky, protože chcete zhubnout, že cigareta típnutá o silvestrovské půlnoci byla opravdu poslední nebo že konečně vymalujete, najdete si lepší práci, zkrátka cokoli, a přitom už vás párkrát rodina přistihla při nočním řádění v krabici s cukrovím, v práci vás rozčílil šéf tak, že cigárko bylo nezbytné, nemluvě o dalších slibech, které v novoroční euforii vylétly jak kometa, aby stejně rychle zhasly.  

  celý článek
• Tenkrát v listopadu 1989

  Dnes slavíme svátek 17. listopadu... K němu se u nás v redakci neodmyslitelně pojí i moc hezký článek MUDr. Hany Váňové o vzpomínkách na to, jak to bylo "TENKRÁT", tedy 17. listopadu 1989. Užijte si dnešní sváteční den a zkuste zavzpomínat, jak to tehdy bylo... Lucie, šéfredaktorka 

  celý článek