Navigace po stránce

Víte, že ...

Víte, že Asparagus (Chřest) je lék na prostatu a ledviny? Dříve homeopaté užívali tinkturu z chřestu na ledvinové kameny. Při akutním zánětu močového měchýře, když nemáte po ruce žádný lék, můžete uvařit čaj z chřestu a petržele, který má účinek na diurézu a může vám pomoci. Kromě působení na zánět močových cest působí lék v homeopatickém ředění také na rýmu, bolesti levého ramene. Tento lék u nás bohužel není v homeopatickém ředění dostupný.

Reklama: Nakladatelství grada doporučuje

Naši partneri

Logo HLA
Logo Studium Homeopatie

Hněv - je lepší ho zadržet nebo uvolnit?

Autor: Mgr. Magda Devátová

Co je hněv a jak vzniká? Jaký je jeho význam? Máme hněv v sobě zadržovat nebo ho raději uvolnit? O tom, jak konstruktivně s hněvem a jeho projevy zacházet píše psycholožka, Mgr. Magda Devátová.

Ilustrační foto
Zdroj: Helena Andrlová

Co je hněv a jak vzniká

Hněv je přirozenou lidskou emocí. Je vyprovokován, když nejsou uspokojeny naše fyziologické, psychické, sociální, kulturní či duchovní potřeby. Objevuje se, když jsme znevažováni, odmítáni, přicházíme o to, co nám dává smysl a hodnotu. Obecně lze říct, že souvisí s ohrožením našich hranic. Hněváme se, když druzí lidé naše hranice narušují a nebo také nedovolí, abychom svoje hranice více rozšiřovali.

Význam hněvu

Má náš hněv nějaký smysl? Lze, vzhledem k četným negativním zkušenostem s jeho projevy, hovořit o jeho užitečnosti?
Hněv je signální emocí, která nás upozorňuje, že je třeba se bránit. Rozpoznaný hněv nám umožňuje všimnout si konfliktu už na jeho počátku a ne až ve chvíli, kdy naroste do rozměrů pro nás neřešitelných.
Hněv sebou nese energii. Cítíme větší sílu, lépe se na daný okamžik koncentrujeme a více prožíváme sebe samotné. Může nás povzbudit k jednání, které povede ke změně současného stavu. Uvědomění vlastních zlostných pocitů může přispět k rozvoji sebepoznání. Pokud dokážeme rozpoznat hněv, lépe si uvědomíme své potřeby v dané situaci. Přijmutí vlastního hněvu sebou nese i příležitost uvědomit si více cest, jak dosáhnout požadovaného cíle a tím rozšířit repertoár svého chování. Tím, že hněv projevíme, dáváme svému protějšku najevo, že se nám něco nelíbí a že je potřeba v našem vztahu něco změnit. Pro druhého tím vyjasníme situaci a komunikace se může stát přímější a otevřenější.

Osobní scénáře hněvu

Každý máme určitou představu o tom, za jakých okolností, jakým způsobem a s jakými následky se člověk může nebo měl by hněvat. Jak tyto individuální scénáře vznikají?
Od chvíle, kdy jsme se narodili, jsme ovlivněni naším sociálním okolím. Nejdříve nabývá na významnosti užší, popř. i širší rodina, později třídní kolektivy, referenční skupiny, idoly, kulturní a sociální charakter naší společnosti. Probíhá proces socializace, v rámci kterého je žádoucí chování podporováno a za nepřijatelné projevy přichází sankce. Zprvu se tak děje v rámci vnějšího výchovného vlivu. Později nabývá na významu seberegulace skrze sebevýchovu. Ta se přitom v mnohém zakládá na zvnitřnělých požadavcích našeho okolí, především našich rodičů.

Máme svou životní historii zahrnující způsob, jakým výchovné styly formovaly naše projevy hněvu. Bylo jeho vyjádření podporováno? Bylo legální hlasitě křičet? Nebo dokonce druhého fyzicky napadat? Nebo bylo dovoleno jen prásknout dveřmi, tvářit se nevrle? Mohl se hněv projevovat výčitkami nebo jen mlčením? Zametal se jakýkoli projev hněvu „pod koberec“, protože „u nás se takovým způsobem nechováme“? Byla vyžadována sebekontrola za každé situace? A co obvykle následovalo po projeveném hněvu? Mohli jsme očekávat výčitky, kritiku, ironii? Mlčení nebo přehlížení? Manifestní odnětí lásky? Nastala zpětná razantní reakce s verbálním či neverbálním násilím?

Naše minulé zkušenosti vedou k tomu, že nevyhodnotíme situaci pouhým racionálním zvážením současného stavu. Často se naše emocionální reakce netýká pouze aktuálního ohrožení či urážky. Aktivují se v nás scénáře našeho dětství. Opakujeme tak vědomě či bez uvědomění to, co jsme se naučili nebo museli naučit, přestože to nám ani druhým nepřináší v současnosti řešení. Můžeme se například snažit za každou cenu o sebekontrolu. A to až do bodu, kdy to nezvládáme a vybuchneme. Následně hněv obracíme proti sobě, jsme pronásledováni výčitkami a zatvrzujeme se, že příště se podobná situace nesmí stát. Nebo se snažíme být už předem připraveni, jsme nastražení a nachystaní projevit nelibost dříve než to stihne ten druhý. Můžeme také vytěsnit jakýkoli pocit hněvu vůči druhému do té míry, že zlost necítíme. Za to nás začne bolet hlava, trápí nás vysoký krevní tlak či žaludeční vředy.

 

Když hněv zadržujeme a když hněv uvolníme

Je důležité si uvědomit, že emoce hněvu a její vyjádření nejsou totožné. Hněv je třeba oddělit od způsobu, jakým je ukázán navenek. Biblická moudrost říká: „Hněvejte se, ale nehřešte…“. Zatímco zážitek hněvu je vrozenou, morálně neutrální emocionální výbavou každého, projev hněvu může být různorodý. Podléhá naší svobodné volbě a ve výsledku může být jak destruktivní, ničivý, tak konstruktivní, vedoucí k vyřešení situace.

Existují dva extrémní způsoby, jak se vypořádat s vlastním hněvem. Můžeme se ho snažit potlačit nebo bez kontroly pustit ven.
Pokud volíme potlačení hněvu, emoce nezmizí. Pouze se přenáší do dalších situací a nabývá jiných podob. Známým příkladem přesunu je zabrzdění hněvu na nadřízeného. Následně si v sobě neseme nespokojenost a napětí, které si doma vybijeme na partnerovi či dětech. Skutečný cíl naší agrese však nebyl rozpoznán a my jsme přišli o možnost uvědomit si více své citlivé stránky, zamyslet se nad možnými způsoby řešení situace, která se může opakovat a nabývat stále nepříjemnějších podob, nebo o příležitost vypovídat se a nalézt pochopení u blízké osoby. Zlost můžeme obracet i pro sobě samému v podobě výčitek či sebedestruktivního jednání. Potlačená agrese může nabývat také pasivní podoby. V té chvíli mlčíme, zapomínáme, co nám kdo řekl, nevnímáme druhé, jsme unaveni, když po nás něco chtějí apod. Můžeme dokonce hněv potlačit natolik, že místo něho je přítomná pouze neurčitá úzkost, smutek různé intenzity, popř. se zadržený hněv promítne do psychosomatického onemocnění.

Druhá extrémní poloha je nekorigované uvolnění agresivních projevů do okolí. Tyto explozivní projevy vzteku mohou paradoxně souviset se zoufalou snahou hněv potlačit. Pokud se snažíme kontrolovat své emoce za každé situace, může docházet k tomu, že v určitých situacích „překypíme“. Málo kontrolované projevy emocí mohou také vyplývat z neznalostí či neosvojení si jiných způsobů řešení. Výbuch vzteku nám dodává určitý pocit síly, energie a moci, čímž může být určitým způsobem přitažlivý. Na druhou stranu destruktivní zlostné jednání nese riziko ohrožení vztahu, ponížení a zranění druhého. Ve svém důsledku jsme však zasaženi i my sami. Často prožíváme vinu za nezvládnutou reakci, zlobíme se na sebe, popř. se vše snažíme odčinit. Můžeme také připočíst vinu svému protějšku a je tu další důvod pro pokračování a prohloubení agresivního jednání.

Konstruktivní zacházení s hněvem a jeho projevy

Zbývá samozřejmě třetí cesta, snaha o konstruktivní projevení hněvu. Při zamyšlení se nad následujícími návrhy, jak se vypořádat s vlastním hněvem a jeho následky, si dovolte být kreativní. Zkoumejte, zda jsou užitečné právě pro vás a právě ve vaší situaci.

  • Rozpoznávejte a uvědomujte si chvíle, kdy se hněváte. Všímejte si, jaké situace ve vás vzbuzují hněv, jaké další emoce přitom prožíváte. Sledujte, co se s vámi děje na tělesné úrovni a jaké myšlenky máte s touto situací spojené.
  • Neztraťte ze zřetele vlastní hranice a potřeby, stejně jako hranice a potřeby druhých.
  • Usilujte o pochopení motivů druhého. Rozvíjejte empatii pozorným nasloucháním tomu, co druhý sděluje. Učte se odečítat z jeho verbálního i neverbálního sdělení a zpětně si domněnky o náladě druhého ověřujte otázkami. Pokuste se dočasně odsunout vlastní názory a představte si sebe sama v kůži druhého, podívejte se na svět jeho očima.
  • Vstupujte do konfliktu s cílem nalézt řešení společně. Nesnažte si druhého podrobit, přesvědčit ho o vlastní pravdě. Neútočte na druhého, neodsuzujte ho, nesnižujte jeho sebevědomí.
  • Přijměte zodpovědnost za vlastní emoční prožitek, říkejte: „Jsem naštvaný“ místo „Ty mě štveš“. Při sdělování negativní zpětné vazby zdůrazněte svoje prožívání, svůj podíl na dané situaci: „Pokaždé mám velký strach, když přijdeš pozdě domů“. Usilujte o otevřenou komunikaci. Svoje pocity, obavy a přání sdílejte s druhým neútočnou formou.
  • Využijte své fantazie a připusťte si různé představy o vlastních akcích a reakcích druhé osoby. Otevřete si tím cestu k fantazijnímu prožití dosud nepřípustného jednání a k možnosti změnit svůj scénář hněvu.
  • Zapojte myšlení do řešení nepříjemné situace. Dovolte si „zastavit – zamyslet – jednat“.
  • Konflikty uzavírejte. Nejlépe společně s druhou osobou a pokud to není možné, tak aspoň sami pro sebe. Uvědomte si, jak se cítíte, co vám v dané situaci pomohlo, co vám dodalo síly, přispělo k řešení a co bylo naopak destruktivní apod. Buďte k sobě upřímní. Pokud si dokážete připustit vlastní pochybení, může vám to pomoci poznat více sebe samého a nalézt sílu ke změně.

Konstruktivní zacházení s vlastním hněvem umožňuje pojmenovat, co se mi ve vztahu líbí a co ne. Toto vymezení pak zpětně přináší svobodu k sebeodevzdání, k blízkému kontaktu s druhým. Vztah je dynamickým setkáním mezi dvěma lidmi, ve kterém plynule dochází k oddělování a spojování. Pokud se pouze vymezujeme, nedokážeme se s druhým setkat. Pokud převládá tendence být „jedno tělo, jedna duše“, přestáváme existovat jako jedinečné bytosti. Uvědomění si vlastního hněvu a jeho konstruktivní vyjádření nás může vést k sobě samému i k setkání s druhým.

Mgr. Magda Devátová

 

Inspirováno Gestalt přístupem a knihami:
Kast, V. (2010). Hněv a jeho smysl. Praha, Portál.
Křivohlavý, J. (2004). Jak přežít hněv, zlost a agresi. Praha, Grada Publishing, a.s.
Křivohlavý, J. (2008). Konflikty mezi lidmi. Praha, Portál.
Praško, J. a kol. (2003). Stop traumatickým vzpomínkám. Praha, Portál.

Upozornění: Informace o homeopatické léčbě akutních i chronických nemocí publikované na stránkách svethomeopatie.cz mají pouze informační a vzdělávací charakter. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci praktického lékaře/pediatra nebo osobní konzultaci v homeopatické poradně.

Mgr. Magda Devátová

Autor: Mgr. Magda Devátováučitelka, psycholožka

 

Mohlo by vás také zajímat:
Reklama: Moje arnika léčivá pomocnice

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Svět Homeopatie, s.r.o. (http://www.svethomeopatie.cz) dne 20.10.2019 02:39

COPYRIGHT © 2010 - 2019 Svět Homeopatie All rights reserved.
Kopírování a šíření materiálů je možné pouze se souhlasem provozovatele webu, Homeopatické lékařské asociace (redakce@svethomeopatie.cz).
Mobilní verze