Navigace po stránce

Víte, že ...

Víte, že Asparagus (Chřest) je lék na prostatu a ledviny? Dříve homeopaté užívali tinkturu z chřestu na ledvinové kameny. Při akutním zánětu močového měchýře, když nemáte po ruce žádný lék, můžete uvařit čaj z chřestu a petržele, který má účinek na diurézu a může vám pomoci. Kromě působení na zánět močových cest působí lék v homeopatickém ředění také na rýmu, bolesti levého ramene. Tento lék u nás bohužel není v homeopatickém ředění dostupný.

Reklama: Nakladatelství grada doporučuje

Naši partneri

Logo HLA
Logo Studium Homeopatie

17. listopad

Autor: Václav Nestrašil

17.11.2017: Dnes slavíme 28. výročí Sametové revoluce. Připomeňme si článek sice tři roky starý, ale v mnohém aktuální více než dříve...

Ilustrační foto

Moje žena začala být v posledních dnech smutná. Zpytoval jsem proto své svědomí, zda jsem neprovedl něco nepatřičného či nevhodného, ale na nic takového jsem nemohl přijít...

Rodinu jsem z důvodů svých sportovních aktivit, díky sychravému podzimnímu počasí, opouštěl mnohem sporadičtěji, než tomu bylo v letním období a i mizernou náladou z práce jsem ji otravoval mnohem méně, než je jinak obvyklé. Rychle jsem si ještě zopakoval všechna data významných dnů našeho společného života, jestli jsem nezapomněl na svátek, narozeniny nebo výročí svatby, ale zase nic. Můj manželský trestní rejstřík zůstával dál neposkvrněný.

Naprosto bezradný jsem se proto rozhodl mé ženy přímo zeptat, zda příčiny její mizerné nálady nějak souvisí se mnou. Její odpověď, že to v žádném případě ne, a že naopak to, jak se máme spolu i po tolika letech rádi, ji drží nad vodou, mě na jednu stranu potěšila, ale na stranu druhou hodně znepokojila. Co ji stahuje pod vodu? Co ji tak tíží?

Zkusili jsme si o tom povídat, ale na nic jsme nemohli přijít. Párkrát jsme se vydali po falešných stopách, jako například při úvaze, že náš malý sedmiletý "Jarda Jágr" v posledních hokejových bitvách zrovna neexceloval a to možná jeho maminku, fanouška nejzapálenějšího, mohlo poněkud zarmoutit. Ale záhy jsme takové myšlenky zavrhli jako nesmyslné. Těch kluků hokejistů jsme přece vychovali už dost na to, abychom z jejich dočasně zvlhlého střeleckého prachu takhle panikařili. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se stát manželem z romantických televizních novel, který svou ženu denně zahrnuje něhou a pozorností a na základě toho doufat, že její smutek časem odezní. Nejenže neodezněl, prohluboval se. Až do dneška!

Před chvílí mi moje žena volala a do telefonu zakřičela: „Mám to! Už vím, proč jsem tak smutná! Před chvílí jsem byla na Národní třídě a tam mi to došlo!“ Dál ani nemusela pokračovat. V téže vteřině to bylo jasné i mně! Díky 25. výročí Sametové revoluce se na nás ze všech stran valí vzpomínky na to, s jakou eufórií a s jakými nadějemi jsme se kdysi vrhali do budování svobodné demokratické společnosti, no a konfrontace s tím, jak dnes žijeme, skutečně nedopadá nejlépe.

Přestože nejsem na rozdíl od mé ženy povahou idealista a nedokážu se vrhat do nových životních etap s takovým zápalem a nadšením jako ona, přesto i já cítím zklamání z toho, jak jsme s tou svobodou naložili. Hodně mi to připomíná chvíle, kdy jsem našel poprvé odvahu dát více svobody našim dětem. Tisíckrát jsem jim v takových chvílích zdůrazňoval, ať si ale uvědomí, že s nabytou svobodou si musí převzít za svůj život i patřičnou zodpovědnost, ale asi víte, k čemu mi mé mentorování bylo. Údělem rodičů je prostě trpět!

Nevím, kdo je rodičem naší společnosti, ale pokud někdo takový skutečně existuje, pak zcela jistě trpí. Jenže trpí i ti z nás, kteří mají schopnost sebereflexe a nevhodnost chování společnosti si uvědomují. Díky tomu se pak trápíme zvláštním druhem výčitek svědomí, kterých se lze jen velmi těžko zbavit. Pociťujeme totiž cosi jako kolektivní vinu.

Prostě se stydíme za to, že se prezident země, kterou má celý svět spojenou především s osobou Václava Havla, jezdí do Číny učit, jak stabilizovat společnost. Stydíme se za to, že předává nejvyšší státní vyznamenání lidem, kteří si to zasloužili jen a pouze tím, že mu pomáhali dostat se k moci. Stydíme se za to, že pro svou nezvladatelnou samolibost odmítne na oslavy státního svátku pozvat neservilní rektory vysokých škol. Stydíme se za to, jaký slovník užívá při svých veřejných vystoupeních. Stydíme se za to, že málem pozvracel korunovační klenoty, které symbolizují bohatou historii našeho národa. Stydíme se prostě za to, že naši zemi reprezentuje alkoholik, hulvát a člověk pokleslých mravních hodnot. Stydíme se přesto, že jsme ho nevolili.

Když pak ten samý člověk prohlásí, že události 17. listopadu byly standardním zákrokem pořádkových sil, pociťujeme touhu vzít obušek a ten standard mu dát pocítit na vlastní kůži. A když už bychom tu možnost vzít někoho pendrekem po zádech skutečně měli, asi bychom se neuspokojili pouze s postavou prezidenta současného. Stejně tak by nám udělalo dobře, spočítat to i prezidentovi předchozímu. Je skutečně ubohé a trestuhodné hovořit o Václavu Havlovi jako o reformním komunistovi nebo jako o rozmazleném princátku ve chvíli, kdy se už sám takovým útokům nemůže bránit. Je frustrující poslouchat sebechválu na ekonomickou transformaci, kterou nám tady tento člověk zrežíroval, a kterou nedávno symbolicky uzavřel absolutní amnestií pro všechny ty, kteří se během ní obohatili na úkor většiny ostatních. I on by zasloužil…

Jenže hněv nikam nevede. Je třeba mít víru! Víru v to, že další generace budou jiné. Pánové Zeman a Klaus vyrůstali v režimu, který mravní hodnoty ubíjel a potlačoval a tak bychom pro jejich životní postoje snad mohli najít alespoň částečné ospravedlnění. Oni toho prostě o dobrých mravech příliš nevědí. Jejich jedinou vírou je ekonomická prosperita a růst HDP, což je vlastně politováníhodné.

Filozofové nám slibují, že s poznáním přijde úleva. Nevím, snad ano, ale mé ženě se nálada zlepší pravděpodobně až poté, co si Sametovou revoluci zase na čas přestaneme připomínat. Vyrůstala v rodině, která si s totalitním režimem nikdy nezadala a při vzpomínkách na otce má pocit marnosti. Já ji ale zkusím přesvědčit, že jeho snaha o změnu tak úplně marná nebyla. Vždyť jen tento článek je důkazem toho, že můžeme například svobodně vyjadřovat své názory a už to stálo za to. Připomenu jí ale navíc i to, že naše děti mohou cestovat do zahraničí, tam se vzdělávat i pracovat, a že každý jejich návrat domů bude pro naši společnost tou tolik potřebnou ozdravnou kůrou, po které tak voláme. Chce to prostě jen čas a trpělivost. Snažme se, aby naše děti měly možnost stát se lepšími, než jsme my sami a pokud budeme ve své snaze úspěšní, nebudou ty výčitky za stav naší společnosti zase až tak hrozné, uvidíte.

Upozornění: Informace o homeopatické léčbě akutních i chronických nemocí publikované na stránkách svethomeopatie.cz mají pouze informační a vzdělávací charakter. V žádném případě nenahrazují osobní konzultaci v ordinaci praktického lékaře/pediatra nebo osobní konzultaci v homeopatické poradně.

Václav Nestrašil

Autor: Václav Nestrašillaik, který se s homeopatií pomalu seznamuje...

 

Mohlo by vás také zajímat:
Reklama: Homeopatická lékařská asociace

Tento text byl zobrazen / vytisknut z webu Svět Homeopatie, s.r.o. (http://www.svethomeopatie.cz) dne 20.10.2019 03:23

COPYRIGHT © 2010 - 2019 Svět Homeopatie All rights reserved.
Kopírování a šíření materiálů je možné pouze se souhlasem provozovatele webu, Homeopatické lékařské asociace (redakce@svethomeopatie.cz).
Mobilní verze